Kost se poměrně dobře hojí (reparuje, regeneruje), a lze ji i úspěšně transplantovat. V kostní chirurgii se k výplni defektů a náhradě části kostí, běžně užívají kostní štěpy.
Autogenní transplantáty, tj.transplantáty odebrané od téhož pacienta celkem dobře přežívají, ale jsou postupně totálně přestavěny podle typu zatížení, kterému jsou v novém místě vystaveny. Nakonec jsou nahrazeny novotvořenou kostí.
Jsou dvě obecné podmínky úspěšné transplantace kosti:
-
Přítomnost tzv. osteoprogenitorových buněk, tj. původně vazivových buněk jejichž zdrojem je kostní dřeň, endost a periost (viz dále), a
-
dobré cévní zásobení celé lokality, do které se transplantát přenáší.
Homotransplantáty (odebrané části kostí od jiné osoby) vykazují již vysokou antigenní nesnášenlivost, kterou lze konzervací a dalšími technologiemi částečně snížit (kostní banky).
Lokálně vyvolaná reakce antigén - protilátka, nemá jen negativní vliv na přežití transplantátu. Homotransplantát stimuluje aktivitu osteoblastů produkujících základní kostní hmotu, a zlepšuje tak předpoklady pro integraci homotransplantátu do okolní kosti.
Jak ukazují kostní biopsie, jsou sice transplantáty všeho druhu postupně zcela rezorbovány a nahrazeny novou kostí, ale význam kostních transplantací je v tom, že transplantovaná kost se stává vodící strukturou a lokálním stimulačním faktorem pro vrůstání novotvořené kosti.
Regenerace kostí se uplatňuje i při hojení kostních zlomenin, fraktur. Zlomená kost je schopná úplného zhojení. Pro proces hojení je nejvýznamnější reakce lomných ploch kosti. V místě lomu vzniká z porušených kostních cév nejprve krevní výron - hematom. Další hojení kosti pak probíhá v několika etapách.
-
Hematom v místě zlomené kosti se organizuje, tj. z buněk stěny porušených cév se v něm diferencují vazivové buňky. Tyto buňky produkují základní amorfní mezibuněčnou hmotu a vazivová vlákna. Postupně vzniká vazivový svalek, procallus.
-
V bohatě prokrveném vazivovém svalku se z vazivových buněk diferencují chrupavčité buňky a vzniká chrupavčitý svalek, callus fibrocartilagineus.
-
Chrupavčitý svalek osifikuje a kalcifikuje ukládáním vápenatých solí. Aktivují se i původně vazivové,tzv. osteoprogenitorové buňky kostní dřeně periostu a endostu, a začínají produkovat základní kostní hmotu. Svalek je tak nahrazen kostním svalkem,callus osseus.
Postup tvorby nové kosti, případně zjišťování poruchy v jejím utváření lze sledovat různými zobrazovacími technikami. Velmi užívaná, zvláště v kostní patologii, je kostní scintigrafie - metoda založená na sledování rozdílů podaného radioaktivního izotopu v kostní tkáni
Kostní svalek je nejprve tvořen houbovitou (spongiózní) kostí. Trámce této kosti jsou velmi nepravidelně uspořádány a svalek je ještě velmi málo odolný na zatížení. Je možné pouze postupné zatěžování a opatrná, nezatěžující rehabilitace.
Významným přínosem pro léčení 2 - 3 % zlomenin, bylo rutinní zavedení různých metod osteosyntézy.
Osteosyntetická fixace kostních fragmentů umožňuje optimální adaptaci a kompresi úlomků, a vytváří tak podmínky pro rychlé hojení kosti v anatomicky vhodném postavení.
Princip různých typů osteosyntézy spočívá buď v přímém spojení úlomků kostí drátěnými kličkami, dráty, šrouby, svorkami a dlahami přiloženými k povrchu kosti, nebo v zachycení úlomků bez "otevření" krajiny, a provedení fixace prostřednictvím zevních dláh a fixačních rámů.
Údajně pozitivní vliv elektromagnetické stimulace na rychlost hojení kostních zlomenin, je sporný. Opakované a kontrolované studie působení magnetického pole na hojení zlomenin, neprokázaly jeho hodnotitelný efekt.