Kost se poměrně dobře hojí (reparuje, regeneruje), a lze ji i úspěšně transplantovat. V kostní chirurgii se  k  výplni defektů  a  náhradě části  kostí, běžně užívají kostní  štěpy.

Autogenní transplantáty, tj.transplantáty odebrané od téhož pacienta celkem dobře přežívají, ale jsou postupně totálně přestavěny podle typu zatížení, kterému  jsou v novém místě vystaveny. Nakonec jsou nahrazeny novotvořenou kostí.

Jsou dvě obecné podmínky úspěšné transplantace kosti:

• Přítomnost tzv. osteoprogenitorových buněk, tj. původně vazivových buněk jejichž zdrojem je kostní dřeň, endost a periost (viz dále), a

• dobré cévní  zásobení celé lokality, do které se transplantát přenáší.

Homotransplantáty (odebrané části kostí od jiné osoby) vykazují již vysokou antigenní nesnášenlivost, kterou lze konzervací a dalšími technologiemi částečně snížit (kostní banky).

Lokálně vyvolaná reakce antigén - protilátka, nemá  jen negativní vliv na přežití transplantátu. Homotransplantát stimuluje aktivitu  osteoblastů produkujících základní kostní hmotu, a zlepšuje tak předpoklady pro integraci  homotransplantátu  do  okolní kosti.

Jak ukazují kostní biopsie, jsou   sice  transplantáty  všeho  druhu postupně zcela rezorbovány a nahrazeny novou kostí, ale význam kostních transplantací je v tom, že transplantovaná kost se stává vodící strukturou a lokálním stimulačním faktorem pro vrůstání novotvořené kosti.

Regenerace kostí se uplatňuje i  při  hojení  kostních  zlomenin, fraktur. Zlomená kost je schopná úplného zhojení. Pro proces hojení je nejvýznamnější reakce lomných ploch kosti. V místě lomu vzniká z porušených kostních cév nejprve krevní výron - hematom. Další hojení kosti pak probíhá v několika etapách. 

• Hematom  v  místě  zlomené  kosti se organizuje, tj. z buněk stěny porušených cév se v něm diferencují vazivové buňky. Tyto buňky produkují základní amorfní mezibuněčnou hmotu a vazivová vlákna. Postupně vzniká  va­zivový  svalek, procallus.

• V bohatě prokrveném vazivovém svalku se z vazivových buněk di­ferencují chrupavčité buňky a vzniká chrupavčitý  svalek, callus  fibrocartilagineus.

• Chrupavčitý svalek osifikuje a kalcifikuje ukládáním vápena­tých solí. Aktivují se i původně vazivové,tzv. osteoprogenitorové buňky kostní dřeně periostu a endostu, a začínají produkovat základní kostní hmotu.  Svalek je tak nahrazen  kostním  svalkem,callus  osseus.

Postup tvorby nové kosti, případně zjišťování poruchy v jejím utváření lze sledovat různými zobrazovacími technikami. Velmi užívaná, zvláště v kostní patologii, je kostní scintigrafie - metoda založená na sledování rozdílů podaného radioaktivního izotopu v kostní tkáni

Kostní svalek je nejprve tvořen houbovitou (spongiózní) kostí. Trámce této kosti jsou velmi nepravidelně uspořádány a svalek je ještě velmi málo odolný na zatížení. Je možné pouze postupné za­těžování a opatrná, nezatěžující rehabilitace.

• Kostní svalek tvořený spongiózní kostí je pomalu přestavován na pevnou lamelózní kost. Probíhá-li hojení zlomeniny v oblasti kostních epifýz, orientují se v této fázi kostní trámce podle za­tížení kosti a obnovuje se kostní architektonika.V kompaktě diafýzy se vytvářejí typické Haversovy osteóny.

Významným přínosem pro  léčení 2 - 3 % zlomenin, bylo rutinní zavedení různých metod osteosyntézy.

Osteosyntetická fixace kostních fragmentů umožňuje optimální adaptaci a kompresi úlomků, a vytváří tak podmínky pro rychlé hojení kosti v anatomicky vhodném postavení.

Princip různých typů osteosyntézy spočívá buď v přímém spojení úlomků kostí drátěnými kličkami, dráty, šrouby, svorkami a  dlahami přiloženými k povrchu kosti, nebo v zachycení úlomků bez "otevření" krajiny, a  provedení fixace  prostřednictvím  zevních dláh  a  fixačních  rámů.

Údajně pozitivní vliv elektromagnetické stimulace na rychlost ho­jení kostních zlomenin, je sporný. Opakované a kontrolované stu­die působení magnetického pole na hojení zlomenin, neprokázaly jeho hodnotitelný  efekt.