Historie ****************************************************************************************** * Historie sebeobrany ****************************************************************************************** Sebeobrana je ucelený systém prostředků k obraně zájmů chráněných zákonem (život, zdraví, Z lingvistického hlediska je sebeobrana spojením slov „sebe“ znamenající v kontextu člověk který zodpovídá sám za své činy a „obrana“ znamenající ochranou činnost při odvrácení útok tedy doslova znamená obranu sebe sama. Nejedná se však pouze o obranu či ochranu osobní in napadeného jedince, ale i obranu jeho majetku apod. proti nezákonnému, protiprávnímu jedná Násilí je přirozeností člověka, stejně tak, jako je boj o zachování života vrozeným pudem Každý napadený člověk se nějakým způsobem brání, přestože neovládá umění sebeobrany nebo n sport. Každý jedinec je vývojově geneticky vybaven schopnostmi, které mu umožňují bránit s své blízké. Úroveň těchto schopností je do značné míry ovlivněna psychologickými a socio-k podmínkami (výchova, prostředí, náboženské vyznání apod.). Toto lze vidět, např. když oběť fyzicky ublížit útočníkovi z důvodu morálního či náboženského přesvědčení. Jako empirický schopnosti se bránit lze považovat příklady skutečných sebeobranných situací, ve kterých o silně pudově (kousáním, škrábáním apod.) až v krajních situacích ohrožení života. Tento vr v angličtině popisuje jako „killerinstinct“. Každý jedinec je tedy schopný se bránit, avša schopnosti je závislá na mnoha proměnných (včetně tréninku). Jejich vzájemný poměr není pr „Sebeobrana jako účelová disciplína a nedílná součást skutečného střetného boje, která ve využívá specifických pohybových technik některých úpolových sportovních disciplín (např. j boxu, aikida a karate)“. (Náchodský, 1987) Pochopitelně nutnost se účinně bránit nejen při ohrožení života se vyskytovala v celé evol V pravěku předpokládáme úroveň sebeobranných dovedností na úrovni pudů, bez promyšleného s starověku středověku plném válek a soubojů se člověk spoléhal na užití zbraně v souboji, p bodnosečné, později střelné. Rytíři se ovšem museli umět bránit i v případě, když o svoji proto už v rytířské kultuře lze vidět jisté formy cvičení „zápasu“ beze zbraně. Výhodou mě měl určitou úroveň bojových dovedností a měl fyzické dispozice soupeře přemoci. „Sebeobrana odpovídá svým charakterem původním bojovým činnostem, při kterých v krajních p jít o život účastníka konfliktu, přičemž, zde jde o porušení rovnosti podmínek v neprospěc napadeného“. (Ďurech, 2002) V druhé polovině 19. st., v době kdy české země byly součástí Rakousko-uherské monarchie, Bachova absolutismu všeobecný rozmach českého národního života. Rozvoj společenského život zakládáním různých zájmových a vlasteneckých spolků. Pod vlivem turnerského hnutí vznikaly tělocvičné nebo šermířské spolky. Po založení Sokola v roce 1862 vytvořil Dr. Miroslav Tyrš systematiku tělesných cvičení, k čtyři druhy: • cvičení bez nářadí a bez pomoci neb odporu cvičenců jiných (cvičení prostná, pořadová) • cvičení nářaďová (skoky, kůň, bradla, kruhy, činky, pytle, koule atd.) • cvičení toliko pomocí jiných proveditelná (cvičení ve skupinách) • úpoly ****************************************************************************************** * Úpoly se dle Tyrše rozdělovaly na: ****************************************************************************************** Bez náčiní: • Odpory (přetahy, přetlaky) • Zápas (přehyby, zdvihy, strhy, podtrhy atd.) • Rohování (soty, ruby, odkopy) – používala se obrana i nohama S náčiním: • Šerm (šavlí, fleretem, holí, bodákem, dýkou) Šermu byla věnována v Sokolské soustavě velká kapitola, jelikož umět šermovat bylo společe dovedností a jejím benefitem bylo umět se ubránit pomocí zbraně. Stejných „sebeobranný“ vý který zvládal úpolové prvky bez náčiní.  „Sebeobranu tvoří různé úpolové aplikace. Je užitkovou pohybovou činností. Aplikace zname je otevřeným systémem, aby bylo možné podle okolností (daných zúčastněnými osobami, situac konkrétní úpolové činnosti takovým způsobem, aby sebeobranná akce byla dostatečně účinná a byly současně zachovány zájmy chráněné zákonem (především život a zdraví člověka)“. (Regul Začátkem 20.století se do ČR dostávají informace o japonských bojových uměních. Jedná se p džúdžucu a judo. O rozvoj sebeobrany na našem území se zasloužil František Smotlacha, kter 1907 – 1910 vyučoval „džúdžucu“ ve Vysokoškolském sportu Praha a v tomto období vznikaly p sebeobrany a džudžucu. V roce 1933 dokonce navštívil naše území sám zakladatel juda prof. dal cvičencům směr a reference, jakou cestou vzdělávání se vydat. Prvky juda a džudžucu se v příručkách dalších autorů, tentokrát ale za účelem moderní sebeobrany a využití v ozbroj (Zrůbek 1946, Šíma a Krákora 1957, Lebeda 1961, Lorenz 1963, Mašín 1966 atd.). Později se začaly objevovat i techniky z dalších japonských bojových uměních, např. z kara a Novák stanovili název „brana“ jako nový systém sebeobrany, který využíval výše zmíněné p umění spolu s vědeckým pochopením situace. Vytvořili vlastní teorii a začali rozlišovat se sebeochranné situace. Odlišnost těchto termínů spočívá v úrovni nebezpečnosti situací, ve násilí a hrozící škodě: • Sebeochranná situace: útočník používá nebo hrozí násilím, avšak neuvádí v bezprostřední nebo život obránce. • Sebeobranná situace: útočník využívá krajních forem násilí ohrožujících zdraví nebo živo Z uvedeného vyplývají taktické a technické rozdíly v řešení těchto situací. V sebeochranné obránce měl využívat především držení, páky, hody a zcela výjimečně měkké údery, aby útočn větší újmu. V sebeobranné situaci je obránce eticky oprávněn použít všech prostředků bez o způsobenou újmu útočníkovi. V současné době nemá tato teorie sebeobrany již smysl, jelikož nebyla podpořena dostatečno v úvahu teorie a výzkum z jiných bojových umění a sebeobranných systémů. Autoři odmítali s genderový determinizmus. „Multifaktoriální přístup k předcházení a řešení situací spojených s ochranou vlastních zá o souhrn zásad, prostředků a kompetencí, které jsou rozvíjeny ve strategicko-taktické, psy technické a kondiční přípravě“. (Vít, 2011) Dnes existují nové moderní systémy sebeobrany, podpořené marketingovými strategiemi (nejle systém na světě, válkou prověřený sebeobranný systém atd.). Často se jedná pouze o získání bez ohledu na pohlaví, motorické dovednosti atd. Sebeobrana nemusí být systémem. Cvičenec neměl přizpůsobovat systému a technikám, ale celá sebeobrana by se měla přizpůsobit cvičen že to co bude fungovat silnému urostlému muži, nebude fungovat křehké dívce. Jiné možnosti zdravý mladý jedinec, než senior či dítě. Pokud má být tedy sebeobrana systémem, tak jedin uvádí Reguli (2005). © Radim Pavelka, Adam Zdobinský, 2017 © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělesné výchovy a sportu ISBN 978-80-87647-10-3