Multimediální učebnice úpolových sportů ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** • Zápas [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-1923.html"] • Aikido [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-2057.html"] • Sebeobrana [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-2122.html"] • Průpravné úpoly [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-2140.html"] • Karate [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-2150.html"] • MMA [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-1921.html"] • JUDO [ URL "https://ftvs.cuni.cz/FTVS-1922.html"] Část učební opory vznikla v roce 2014 na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlo Fondu rozvoje vysokých škol (projekt 1454/2013/B5/d) – judo, mma a zápas. Další části učeb vznikly na základě Institucionálního plánu UK pro rok 2016-2018. Hlavním autorem je PhDr. Ph.D. Dále na projektu spolupracoval Mgr. Jaroslav Stich a další specialisté. Učebnice je studenty FTVS oboru TVS, kteří si v rámci studia prochází předmětem úpoly, didaktikou úpol zvolenými specializacemi, ale i pro širokou veřejnost, která se zajímá o bojové sporty. Uč o jednotlivých úpolových sportech, jejich pravidlech, historii a základní charakteristice. ukázek se mohou studenti seznámit se základními prvky v daném sportu. Učebnice je pouze informačním zdrojem k výuce bojových sportů. Nelze stoprocentně nahradit učitele a jeho intervenci do didaktického procesu. Cílem učebnice je zprostředkovat formou o vybraných úpolových sportech a technikách, na základě čeho lze usnadnit přípravu na prak zápočtu nebo zkoušky z úpolů. ****************************************************************************************** * Charakteristika ****************************************************************************************** Bojová umění jsou tedy vše, co se dotýká vedení války či způsobu boje. Zejména pohybové sy se vyvinuly ze starých způsobů boje. Dříve v historii neexistovala nevyhnutelnost boje (by a získání potravy, bylo třeba obrany). Existovaly společenské rozdíly a bít znamenalo být. bojovník se stavěl nad ostatní běžnou populaci, byl to hrdina. Později, když už boj tváří v tvář nebyl nevyhnutelný, se bojová umění začaly provádět jako cesty, začaly se provádět pro sport, sebeobranu, nebo se jejich cílem stalo zachování trad dědictví. Bojové sporty Sport má dvojí chápání – jednak jako činnost zaměřená na vrcholový výkon prezentovaný na s jakákoliv zájmová pohybová činnost. Evropská charta sportu z roku 1992 totiž sport definuj formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoliv si kla projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dos soutěžích na všech úrovních“. Bojové sporty lze tedy dělit dle: Zaměření • soutěžní (systém soutěží a příprava na ně) • sebeobranné (zaměření na aplikaci úpolového sportu pro potřeby sebeobrany) • komplexně rozvíjející (celoživotní rozvoj člověka v oblasti tělesné, duševní, sociální i Vztahu k soutěži • soutěžní - pořádají se soutěže, většinou na různých úrovních (judo, karate, taekwondo, b • nesoutěžní - nepořádají se soutěže (aikido) Vztahu k technickým prostředkům • se zbraněmi (šerm, kendó, iaidó atd.) • beze zbraní (karate, taekwondo, judo, MMA atd.) Kulturního působení • evropské (box, šerm, zápas, savate) • americké (wrestling, brazilské džiú-džitsu, capoeira) • asijské: • japonské (karate, sumo, judo) • korejské (taekwondo, hapkido, hwarangdo) • čínské (kungfu, wing tsun, tchaj ti) • indické (vádžrámušti, kalaripajattu) • thajské (muaythai) Úpoly Jedná se o archaický výraz pro jinak známé bojové aktivity (bojová umění, bojové sporty a aplikovaná cvičení k tomuto potřebná). Tento název zahrnul do soustavy TV Miroslav Tyrš. Definice úpolů: • Cvičení, toliko za odporu jiného cvičence vykonatelné (Tyrš, 1862) • Cvičení, při kterém přemáháme sílu jiného cvičence, který nám klade odpor, nebo s námi z 1935) • Tělesná cvičení, jimiž se v přímém střetnutí s protivníkem usiluje o překonání jeho odpo přemožení (Fojtík, 1980-90). • Pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme cvičení, která jsou přímo průpravou na kontaktní překonání partnera (Reguli, 2007). Systematika úpolů:                                       PRŮPRAVNÉ ÚPOLY ÚPOLOVÉ SPORTY SEBEOBRANA Ve světě nemá slovo úpoly svůj ekvivalent. Běžně se využívá slova combatives (z francouzsk vyjadřující charakteristickou pohybovou aktivitu obsahující bojové prvky. ****************************************************************************************** * Historie ****************************************************************************************** Agrese a válčení doprovází lidstvo od nepaměti. Existuje několik hypotéz o původu násilí u člověka. Většina z nich potvrzuje na základě nálezů zkamenělin fakt, že Australopithecus a lovil ostatní savce, ale zabíjel i dospělé jedince svého druhu. Časem se vědci shodli na t vrozenou agresi, která potřebuje periodickou expresi. Bojování je přirozenou součástí chov V současném sportu lze pozorovat chování jedinců či skupin, které nabývají charakteristick chování. Projevují se přirozenou touhou po boji a pochopitelně i vítězství či snahou podma - pokud to pravidla dovolují. Pokud vynaložené prostředky k dosažení vítězství selžou, sah jeho psychosociálních vlastností) k původním nejstarším prostředkům boje – a tím je boj v kontaktu se soupeřem. Na základě dostupných poznatků lze historii bojových umění rozdělit stručně do následující Pravěk V pravěku platilo pravidlo, že byla-li absence bojových dovedností, znamenala ohrožení jed smrt. Bojové dovednosti sloužily nejen k ochraně sebe sama či skupiny nebo území, ale rovn k shánění potravy – lovu. Člověk je jediným živočichem na planetě, který nemá žádné přiroz přizpůsobené jen k lovu, k získávání potravy. Proto se musel naučit zabíjet i větší zvířat inteligence – vyvíjení lepších technik (zbraně) a taktiky kooperace lovců (Morris, 1971). každodenní boj o přežití – úpoly měly tedy celoživotní charakter (Lynn, 2004). Úpolové akt soubor určitých bojových pohybů, měly v historii velmi důležitou úlohu. Nejen, že člověk t proti stejnému druhu, ale sloužily i k obstarání potravy. Se vznikem společenských skupin různé skupiny zaměřené na úpolové činnosti (lovci, lučištníci, atd.). S postupem času a ce společnosti se začaly v pravěku organizovat i různé druhy soutěží. Předpokládáme, že se za i samotná příprava na tyto soutěže. Tyto hry měly pravděpodobně různé charakteristiky, avš zastoupeny zápasením – úpolovou aktivitou, při které při porovnávání sil nehrozí velké neb případně smrt. Jednou z nejstarších památek o bojových aktivitách jsou kresby z francouzsk komplexu v Lascaux. Bojové aktivity prošly procesem spiritualizace. Dá se říci, že řízené násilí bylo v soulad představami a bylo součástí prvotního náboženského života (Reguli, 2011). Člověk věřil na nadpřirozených bytostí (bohů), což mu dodávalo vůli a kuráž do boje. Starověk Rozvoj úpolových aktivit na území Blízkého východu byl už ve 4. tisíciletí př.n.l. Nejstar památkou o zařazení úpolových aktivit do lidových pohybových aktivit je znám z Eposu o Gil se dá říci, že byly vyzdvihovány ty druhy sportu, ve kterých se upřednostňovala síla a moc zápasníků držících se za pas je známo z doby 27. – 26. stol. př.n.l. z Mezopotámie. Z 25. zachovány egyptské reliéfy se zápasníky, na které dohlíží nejspíš trenér – tudíž lze usuzo cvičení. V Mezopotámii už tenkrát existovala všeobecná branná povinnost. Výjevy úpolových aktivit se zachovaly i na památkách starého Egypta, a to lze spatřit na v zápasníků v hrobce prince Chetiho v Beni Hasanu pocházející z období kolem 2050 př.n.l. Je 122 zápasnických pozic a každý zápasník je nakreslen jinou barvou. Tyto aktivity byly mimo přípravy i součástí náboženských slavností. Sumerové znali brnění, i když první dochované 13.st. př.n.l. z Řecka, které popisuje Homér ve své Iliadě. Bohatá kultura Mezopotámie si mohla dovolit podporovat aktivity, na které bylo třeba dosta se počítají i bojové aktivity, stráž králů a bohatých obchodníků – měli dostatek času pro museli absolvovat časově náročný vojenský trénink. Z této oblasti Mezopotámie díky otevřen (kolem roku 2500 př.n.l.) se začaly rozšiřovat bojová umění dále na Východ, ale teprve nár začaly se systematickým rozvojem a zdokonalováním bojového umění. Chetiho hrobka v Beni Hasanu v Egyptě, vyobrazení zápasníků Indie a Řecko Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s budhism v Indii a postupně se rozšířil po celé Asii a silně ovlivnil i filosofické myšlení západní Populace v Indii ve starověku byla kastově rozdělená. Jednotlivé vyšší kasty měly různá pr byla také pevně spjata s povinnostmi. Mezi tyto povinnosti pařilo i studium bojových techn filosofie. Tak se stalo, že později byl Bodhidarma vycvičen v umění boje holýma rukama vad zároveň byl vzdělán i v budhismu. Doslovný překlad názvu vadžramušti znamená „tvrdě pěstí“ úder“. Bojovalo se buď beze zbraně, nebo s ozubeným kovovým prstencem, který sloužil jako Dalším indickým bojovým uměním byl kalaripajat. Kalari – místo, kde se bojuje; payit – tré se o bojové umění využívající zbraně (tyče a hole, meče atd.) i cvičení beze zbraně. Toto bylo převážně záležitostí venkovanů. Každá vesnice vždy měla svého mistra, který byl často léčitelem. Ve starém Řecku měly úpoly významné postavení. Kalokagathia byla důležitou ideovou základn období, hrdinství bylo společensky uznáváno. Proto zde lze spatřit pozoruhodný rozvoj úpol a různých forem soutěží, které byly součástí panhelénských her. Období starého Řecka se dá následujících period: • Doba bronzová (2500 – 1100 př.n.l.). Z této doby existuje několik vyobrazení zachycující boxery. • Doba temna (1100 – 776 př.n.l.). Je to doba, o které neexistuje moc údajů. Konec této do prvních starověkých olympijských her. • Archaická doba (776 – 480 př.n.l.). Do olympijských her byl zařazen palé, pygmé a pankra se i další známé starořecké hry jako jsou: Pýthijské, Istmijské, Nemejské a Pantenajské. také spadá první zmínka o gymnáziu (instituce připravující muže na olympijské hry a spor • Klasické období (480 - 323 př.n.l.). Zde dochází k výraznému rozvoji vojenství, díky inv Řecka (Xerxes I. 480 - 479 př.n.l.), dále díky období peloponéské války (431 - 404 př.n. období existuje rozpor mezi Sparťanským (výchova k vojenství) a Athénským (výchova k obč přístupem. Toto období končí smrtí Alexandra Velikého, za jehož vlády došlo k velkému ro tím i zanesení úpolových aktivit a jejich vlivů i do vzdálených částí světa. • Helénistická doba (323-146 př.n.l.). Největší rozmach Řecka a jeho vlivu na území dnešní tím i zanesení úpolových aktivit. • Římské období (146 př.n.l. – ). Od tohoto roku se stalo Řecko římskou provincií. Posledn z Olympie je z roku 385 n.l. Potom císař Theodosius zakázal pohanské svátky včetně olymp Úpoly na panhelénských hrách Těžko dnes pochopit význam těchto her, jelikož sport v dnešním pojetí vznikl v 19. století o sport, ale o agón (závod, zápas), jehož význam byl mnohem větší. Vítěz těchto her byl do jako hrdina, poražený potom často nesl celý život následky své prohry. Pro individuální so neexistovaly výkonnostní údaje, a tak každý další hrdina musel dosáhnout činu, kterým přek předchozí. Řekové se chtěli podobat hrdinům z mýtů a hledali sportovní hrdinství. Nejednal v dnešním pojetí, ale o snahu hrdinství s nasazením i života a zdraví. Tělesný výcvik byl úzce svázán s vojenským, ale nelze ztotožňovat agonistické soutěže od s válečného výcviku. Pro válečná umění starověkého Řecka používáme výraz pummáchon (bojová, cílem porazit a zabít protivníka). • Palé Nebo-li zápas, byl nedílnou součástí starořeckých mýtů a legend. Podle některých mýtů je p hrdina Théseus, který se údajně učil zápas od bohyně Athény. Podle další legendy je bohyní Palestra. Dokonce i Platón se učil palé, jež byl součástí výchovy a vzdělání ve starověkém dostalo na 18. olympijské hry v roce 708 př.n.l. Vyobrazení zápasu palé na nástěnné fresce (510-500 př.n.l.) Zápas palé se rozděloval na orthia palé (zápas v postoji) a kato palé (zápas s přechodem n palé zřejmě existovalo vítězství na tři hody. Techniky byly různé, každý zápasník měl svou některé vyobrazení technik na reliéfech je totožné s dnes známými technikami např. z džuda běžný způsob zápasu na zemi. Cílem bylo donutit soupeře vzdát se, položit ho na zem. Údery a zápasilo se na povrchu s pískem, který byl upravován. • Pygmé Nebo-li pygmáchon byl velice tvrdou starověkou úpolovou disciplínou. Dle několika legend j Apollón, nad kterým nedokázal zvítězit bůh války Áres, jelikož využíval pouze hrubou sílu. na 23. olympijských hrách roku 688 př.n.l. a prvním vítězem byl Onomastos ze Smyrny. Jední propagátorů této úpolové disciplíny byl Pythagoras ze Samu, který zvítězil na olympijských př.n.l. Využíval tzv. vědecké bojování a položil první sofistikovaná pravidla. Boxer z Terme (3. - 2. st.př.n.l.) V palé neexistovaly rukavice či jiné ochranné pomůcky. Místo toho se často používaly kožen kolem pěstí a zápěstí, především kvůli ochraně ruky. Později se začaly přidávat pláty tvrd Sloužily k ochraně kloubů ruky a ke zpevnění zápěstí. Zápěstí a dlaň byly ovinuty tak, aby dva články prstů přečnívaly přes řemení a ruka se mohla sevřít v pěst. Zápas nebyl rozděle jak známe dnes. Bojovalo se tak dlouho, dokud jeden z boxerů nebyl schopen boje, nebo se n zvednutím ukazováčku. Pokud utkání trvalo příliš dlouho, nařídil rozhodčí se souhlasem div „vystupňování“. Jeden ze soupeřů se postavil a musel přijmout úder, aniž by se kryl. Pokud dal za stejných podmínek úder protivníkovi. Takto se údery opakovaly. Počet úderů nebyl om určil losem, poslední určil vítěze (Zamarovský, V. 1980). Nebyla zde tedy nouze o zranění, na některých dochovaných malbách. • Pankration Všeboj je jedna z nejstarších úpolových aktivit, která se snaží porovnat umění několika rů Používají se kopy, údery, páky i škrcení. Jednalo se o divácky atraktivní disciplínu, jeli očekávat různé zvraty v zápasu. Dle legend byl původcem Hérakles, který byl známým pankrat byl zařazen do programu 33. olympijských her v roce 648 př.n.l. Pankratisté z galerie Ufizzi Cílem bylo libovolným způsobem donutit soupeře se vzdát, nebo ho zneschopnit v boji. Zápas krátké, dokonce jsou záznamy o vítězovi (Sostratos ze Sikyonu), který v úvodu zápasu zlomi a tak mu znemožnil v zápasu pokračovat. Je znám i kuriózní příklad, kdy zápasník Arrichon vítězem, i když už byl mrtvý. Během nasazeného škrcení se mu totiž podařilo nasadit páku s kotník, který se vzdal, ale Arrichon byl v tu chvíli již uškrcen. I přes vážná zranění dok nebyl pankration nejnebezpečnější disciplínou. Tou byl pygmé, kde je známo kolem tuctu úmr poměřování sil formou všeboje je velice populární (MMA atd.) avšak pravidla jsou mnohem om starověkém Řecku. Všeobecně se dá říci, že řecké chápání kalokagathie bylo zcela odlišné, než jak chápeme dn prostředkem hrdinství, které bylo společensky uznáváno. Úpolové aktivity byly součástí vzd prvkem, jenž do výuky zařazovali významní filosofové jako byli Sokratés, Platón i Pythagor Starověký Řím Po zakázání olympijských her (3894 n.l.) se úpolové aktivity začaly posouvat jiným směrem. Říma si vyžadovala zábavu ve formě zápasů často na život a na smrt. V gladiátorských hrách nastupovali nejdříve zajatci a otroci, později se tato zábava začala i finančně a společen tyto krvavé hry se často dívá jako na úpadek antické humanity a zánik řeckého pojetí sport byly obrazem, ducha římské doby a nevyhnutelným sociálním rituálem (Swinth, 2009). Výraz p (chléb a hry) charakterizuje přístup císařů, kdy byla za jídlo a hry získávána přízeň pros pak byla využita k jejich vlastním cílům. Čína Do Číny se pravděpodobně bojová umění dostala z Indie. Jedna z teorií vychází z domněnky, bojových umění je čínský klášter Šaolin-šu, kam kolem roku 520 n.l. už jako téměř šedesáti z Indie budhistický patriarcha Bodhidarma (také Daruma nebo Tamo), 28. následník Buddhy. A ovládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení za účelem zvyšová kondice založený na umění boje holýma rukama napodobující pohyby zvířat. Těchto 18 akcí je za základ veškerých později vzniklých systémům bojových umění. V období největší slávy Šao lety žilo v klášteře 1500 mnichů, počítaje i 500 bojovných mnichů. Po smrti Boddhidarmy v a její výboje se nevyhnuly ani Šaolinu. Mniši byli nuceni se bránit a často byli nasazován rádci generálů či k ochraně císařů pro své bojové zkušenosti. Klášter byl několikrát vypálen a přežilo pouze několik mnichů, kteří se rozprchli do celé své kláštery a šířili bojové umění dále. Všeobecně lze říci, že styly ze severu a jihu se Severní styl upřednostňuje kopy a pevné postoje (na severu jsou široké pláně a lidé dost č pěšky, jejich hlavní výhodou byly tedy silné nohy). V severních stylech se objevují rychlé podmety, široké postoje a paže i nohy jsou často natahovány při útoku i obraně do plného r styly využívají spíše horní končetiny (území na jihu je dost vodnaté a lidé byli nuceni ce a využívat sílu paží). Jižní styly charakterizují pevný postoj a rovnováha. Nohy sloužily postoje a boj byl zprostředkován spíše pažemi. Výrazným prvkem jsou současné pohyby obou p blok a úder – lepivé ruce stylu Wing Tsun) a zasypání soupeře sérií ran, lokty a seky. Tec zpravidla vedeny pod pás. Středověk I ve středověké Evropě měl vliv antický humanismus, spojení tělesných cvičení se vzděláním uznáním. Vzdělávání rytířů sice směřovalo k vojenskému výcviku, ale každý rytíř byl na vrc Z antiky se převzalo sedm rytířských ctností: • jízda na koni • plavání • lukostřelba • zápas • lov • šach • veršování Přestože se rytíři převážně učili výcviku s několika druhy zbraní, museli ovládat i boj be zápasu. Rytířská výchova začínala v sedmi letech, kdy si páže osvojoval určité pohybové dovednosti byl pod dohledem zkušeného rytíře. Od čtrnácti let se stal panošem, který už mohl nosit na rytíři zbroj a pomáhat mu. Pasování na rytíře bylo možné až od jednadvaceti let. Ve středověku pokračoval vývoj úpolových aktivit v tzv. národních nebo krajových činnostec šířily různé druhy zápasu, který byl typický pro konkrétní geografickou oblast nebo pro ur (Reguli, 2011) Japonsko Z Číny vlivem obchodu docházelo k mísení kultur právě na Okinawě – nejdůležitějším přístav mezi Čínou a Japonskem. Okinawa začala být okupována už v 7. století  n.l. a pochopitelně bojové umění. Roku 1477 dochází na Okinawě k vojenským nepokojům, které vyústily ke svržen a nastolení nové. Nový panovník zakázal nošení mečů, a to všem bez výjimky (haitorei). Od dvě věci – šlechta začala vyvíjet styl boje beze zbraně a obyčejní rolníci začali využívat potřeby jako zbraně (cep na rýži, srp, hole atd.). Oba systémy se cvičily v tajnosti, jeli trénování bojového umění byla trestána smrtí. Proto se nedochovalo moc písemných záznamů o šíření bojového umění. Roku 1609 dochází k invazi Japonců na Okinawu a ta se dostává pod n ovšem si chce stále zachovat styky s Čínou. V 18. a 19. století závisel život na znalosti Spolu se zákazem nošení zbraní nutilo adepty cvičit v tajnosti, za noci a často v odlehlos vznikají první školy karate, jiu-jitsu, kendó a podobná japonská bojová umění. Závěrem Dle Reguliho (2011) se v různých obdobích lidských dějin děje proces sakralizace boje a úp (omlouvání násilí a posvěcení boje) prostřednictvím: • Spiritualizace (boj je součástí náboženství, nástrojem božstev) • Ritualizace (boj je součástí iniciačních obřadů, ritualizovaných her, společenských ritu • Heroizace (boj je prostředkem k hrdinství) • Nobilitace (boj je společným znakem vyšších vrstev) Odkazy: CRUDELLI, CH. Cesta bojovníka: bojová umění a bojové techniky z celého světa. Praha: Mladá ISBN 978-802-0422-484 LYNN, J.A. Battle: A history of combat and culture. New York: Basic books, 2008. ISBN 0-81 MORRIS, D. Nahá opice. Praha: Mladá fronta, 1971. ISBN: 23-035-71 PAVELKA, R., STICH, J. Vývoj bojových sportů, Praha : Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-201 REGULI, Z. Džúdó na olympijských hrách. Habilitační práce, Brno: FSPS MUNI, 2011 REGULI, Z., ĎURECH, M., VÍT, M.. Teorie a didaktika úpolů ve školní tělesné výchově. Brno: ISBN 978-80-210-4318-3 SVOBODA, S. a kol. Encyklopedie II. bojových umění a sportů. Praha: ČUBU, 2016. SWINTH, J. R. (2009). Kronos: A Chronological History of the Martial Arts and Combative Sp 2000-2007 , Last time all sites verified: October 30, 2006 [cit. 2014-01-02]. Retrieved fr ejmas.com/kronos/index.html>. ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Vzkříšení Olympie. Praha: Olympia, 1980. ISBN 27-048-80 © Radim Pavelka, Jaroslav Stich, 2014 © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělesné výchovy a sportu ISBN 978-80-87647-10-3