Historie

Historie sebeobrany


Sebeobrana je ucelený systém prostředků k obraně zájmů chráněných zákonem (život, zdraví, majetek atd.). Z lingvistického hlediska je sebeobrana spojením slov „sebe“ znamenající v kontextu člověka jako subjekt, který zodpovídá sám za své činy a „obrana“ znamenající ochranou činnost při odvrácení útoku. Sebeobrana tedy doslova znamená obranu sebe sama. Nejedná se však pouze o obranu či ochranu osobní integrity napadeného jedince, ale i obranu jeho majetku apod. proti nezákonnému, protiprávnímu jednání útočníka.


Násilí je přirozeností člověka, stejně tak, jako je boj o zachování života vrozeným pudem živého organismu. Každý napadený člověk se nějakým způsobem brání, přestože neovládá umění sebeobrany nebo nějaký bojový sport. Každý jedinec je vývojově geneticky vybaven schopnostmi, které mu umožňují bránit sebe nebo své blízké. Úroveň těchto schopností je do značné míry ovlivněna psychologickými a socio-kulturními podmínkami (výchova, prostředí, náboženské vyznání apod.). Toto lze vidět, např. když oběť není schopna fyzicky ublížit útočníkovi z důvodu morálního či náboženského přesvědčení. Jako empirický důkaz přirozené schopnosti se bránit lze považovat příklady skutečných sebeobranných situací, ve kterých oběť reaguje silně pudově (kousáním, škrábáním apod.) až v krajních situacích ohrožení života. Tento vrozený reflex se v angličtině popisuje jako „killerinstinct“. Každý jedinec je tedy schopný se bránit, avšak úroveň této schopnosti je závislá na mnoha proměnných (včetně tréninku). Jejich vzájemný poměr není prokázaný.


„Sebeobrana jako účelová disciplína a nedílná součást skutečného střetného boje, která ve své podstatě využívá specifických pohybových technik některých úpolových sportovních disciplín (např. juda, zápasu, boxu, aikida a karate)“. (Náchodský, 1987)


Pochopitelně nutnost se účinně bránit nejen při ohrožení života se vyskytovala v celé evoluci lidstva. V pravěku předpokládáme úroveň sebeobranných dovedností na úrovni pudů, bez promyšleného systému. Ve starověku středověku plném válek a soubojů se člověk spoléhal na užití zbraně v souboji, především bodnosečné, později střelné. Rytíři se ovšem museli umět bránit i v případě, když o svoji zbraň přišli, proto už v rytířské kultuře lze vidět jisté formy cvičení „zápasu“ beze zbraně. Výhodou měl vždy ten, kdo měl určitou úroveň bojových dovedností a měl fyzické dispozice soupeře přemoci.


„Sebeobrana odpovídá svým charakterem původním bojovým činnostem, při kterých v krajních případech může jít o život účastníka konfliktu, přičemž, zde jde o porušení rovnosti podmínek v neprospěch obránce, resp. napadeného“. (Ďurech, 2002)


V druhé polovině 19. st., v době kdy české země byly součástí Rakousko-uherské monarchie, nastal po pádu Bachova absolutismu všeobecný rozmach českého národního života. Rozvoj společenského života se projevil i zakládáním různých zájmových a vlasteneckých spolků. Pod vlivem turnerského hnutí vznikaly po celém Uhersku tělocvičné nebo šermířské spolky.


Po založení Sokola v roce 1862 vytvořil Dr. Miroslav Tyrš systematiku tělesných cvičení, které rozděluje na čtyři druhy:


  • cvičení bez nářadí a bez pomoci neb odporu cvičenců jiných (cvičení prostná, pořadová)

  • cvičení nářaďová (skoky, kůň, bradla, kruhy, činky, pytle, koule atd.)

  • cvičení toliko pomocí jiných proveditelná (cvičení ve skupinách)

  • úpoly


Úpoly se dle Tyrše rozdělovaly na:

Bez náčiní:


  • Odpory (přetahy, přetlaky)

  • Zápas (přehyby, zdvihy, strhy, podtrhy atd.)

  • Rohování (soty, ruby, odkopy) – používala se obrana i nohama


S náčiním:


  • Šerm (šavlí, fleretem, holí, bodákem, dýkou)



Šermu byla věnována v Sokolské soustavě velká kapitola, jelikož umět šermovat bylo společensky uznávanou dovedností a jejím benefitem bylo umět se ubránit pomocí zbraně. Stejných „sebeobranný“ výhod měl cvičenec, který zvládal úpolové prvky bez náčiní.


 „Sebeobranu tvoří různé úpolové aplikace. Je užitkovou pohybovou činností. Aplikace znamená, že sebeobrana je otevřeným systémem, aby bylo možné podle okolností (daných zúčastněnými osobami, situací apod.) měnit konkrétní úpolové činnosti takovým způsobem, aby sebeobranná akce byla dostatečně účinná a rychlá, a aby byly současně zachovány zájmy chráněné zákonem (především život a zdraví člověka)“. (Reguli, 2005)


Začátkem 20.století se do ČR dostávají informace o japonských bojových uměních. Jedná se především o džúdžucu a judo. O rozvoj sebeobrany na našem území se zasloužil František Smotlacha, který již v letech 1907 – 1910 vyučoval „džúdžucu“ ve Vysokoškolském sportu Praha a v tomto období vznikaly první příručky sebeobrany a džudžucu. V roce 1933 dokonce navštívil naše území sám zakladatel juda prof. Jirogo Kano a tím dal cvičencům směr a reference, jakou cestou vzdělávání se vydat. Prvky juda a džudžucu se začaly objevovat v příručkách dalších autorů, tentokrát ale za účelem moderní sebeobrany a využití v ozbrojených složkách (Zrůbek 1946, Šíma a Krákora 1957, Lebeda 1961, Lorenz 1963, Mašín 1966 atd.).


Později se začaly objevovat i techniky z dalších japonských bojových uměních, např. z karate. Autoři Špička a Novák stanovili název „brana“ jako nový systém sebeobrany, který využíval výše zmíněné prvky bojových umění spolu s vědeckým pochopením situace. Vytvořili vlastní teorii a začali rozlišovat sebeobranné a sebeochranné situace. Odlišnost těchto termínů spočívá v úrovni nebezpečnosti situací, ve stupni použitého násilí a hrozící škodě:


  • Sebeochranná situace: útočník používá nebo hrozí násilím, avšak neuvádí v bezprostřední nebezpečí zdraví nebo život obránce.

  • Sebeobranná situace: útočník využívá krajních forem násilí ohrožujících zdraví nebo život obránce.


Z uvedeného vyplývají taktické a technické rozdíly v řešení těchto situací. V sebeochranné situaci by obránce měl využívat především držení, páky, hody a zcela výjimečně měkké údery, aby útočníkovi nezpůsobil větší újmu. V sebeobranné situaci je obránce eticky oprávněn použít všech prostředků bez ohledu na způsobenou újmu útočníkovi.


V současné době nemá tato teorie sebeobrany již smysl, jelikož nebyla podpořena dostatečnou praxí. Nebrala v úvahu teorie a výzkum z jiných bojových umění a sebeobranných systémů. Autoři odmítali sebeobranu ženy – genderový determinizmus.


„Multifaktoriální přístup k předcházení a řešení situací spojených s ochranou vlastních zájmů. Jedná se o souhrn zásad, prostředků a kompetencí, které jsou rozvíjeny ve strategicko-taktické, psychologické, technické a kondiční přípravě“. (Vít, 2011)


Dnes existují nové moderní systémy sebeobrany, podpořené marketingovými strategiemi (nejlepší sebeobranný systém na světě, válkou prověřený sebeobranný systém atd.). Často se jedná pouze o získání vlivu cvičenců bez ohledu na pohlaví, motorické dovednosti atd. Sebeobrana nemusí být systémem. Cvičenec sebeobrany by se neměl přizpůsobovat systému a technikám, ale celá sebeobrana by se měla přizpůsobit cvičenci. Je jasné, že to co bude fungovat silnému urostlému muži, nebude fungovat křehké dívce. Jiné možnosti sebeobrany má zdravý mladý jedinec, než senior či dítě. Pokud má být tedy sebeobrana systémem, tak jedině otevřeným, jak uvádí Reguli (2005).




© Radim Pavelka, Adam Zdobinský, 2017

© Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělesné výchovy a sportu

ISBN 978-80-87647-10-3






Poslední změna: 24. leden 2018 13:01 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

José Martího 269/31

162 52 - Praha 6 - Veleslavín

Česká republika


IČO: 00216208

DIČ: CZ00216208

Identifikátor datové schránky: piyj9b4

Bankovní spojení: 0085332011/0100


Fakturační údaje


Telefon:

+420 220 171 111

nebo:

+420 220 172 000


Aktuální seznam zaměstnanců UK FTVS